www.004.cz >Autorská tvorba > Karel a Přemysl

Autor: -zab->, Téma: Autorská tvorba, Zdroj: joyeux, Vydáno dne: 10. 11. 2017
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

24letý pohledný (nar. 14. 7. 1939), sympatický kluk střední postavy (173/73), černé vlasy (2), hnědé oči (kupodivu obě), se zájmem o umění (svoje) hledá přítele pro trvalý vztah (1-3). Zn. : Foto napoví, není podmínkou.

Veškeré postavy a jejich jména jsou smyšlená, když v textu zmíním Karla Gotta, rozhodně jím nemyslím Karla Gotta. Případná podobnost s autobiografií Vladimíra Hrubého Tak trochu jiné namlouvání (kterou tímto nesmírně doporučuji) je čistě náhodná. Text je hnusný.


Vžijme se nyní do Přemka Podhahy, který si právě otevřel noviny a čte...

"24letý pohledný (nar. 14. 7. 1939), sympatický kluk střední postavy (173/73), černé vlasy (2), hnědé oči (kupodivu obě), se zájmem o umění (svoje) hledá přítele pro trvalý vztah (1-3).

Zn. : Foto napoví, není podmínkou. "


Docela běžný inzerát. Avšak jako bych toho kluka již odněkud znal! Snad právě proto jsem se rozhodl odpovědět: "Jmenuju se Přemek Podhahaha a žiju na zahradě. Chodím spát se slepicema. Jsem normální kluk co má rád trávu, pórek, má tmavé vlasy, dlouhej rýč a stejně jako Ty miluje umění (v okopávání řepy) a sekačky, dokonce se jim i věnuje... "
Asi nějak takhle jsem začal psát dopis pro Káju G. z Plzně.

Zbytek dopisu jsem vyplnil vtipy ze své práce, poněvadž sbírání jablek je zábavné. Sběru jsem propadl již zamlada, obětoval jsem mu soukromý život
a manželku. Místo zdlouhavého popisování jsem do obálky vložil kus čerstvě omyté mrkve, dopis zalepil roubovacím voskem a vhodil jej do duté vrby, jež byla původně rybízem. Trochu jsem váhal, ale pak jsem si řekl:
Děj se vůle boží.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat - rozpršelo se. (Bylo evidentní, že ho moje práce zaujala. ) Dostal jsem odpověď. Kapky mi příjemně dopadaly na hlavu. Dále mi seslal číslo svého telefonu na deseti hliněných destičkách, které už tak příjemně nedopadaly. Páni! Mám číslo do nebe! To už je skoro do nebe volající! Mám zavolat? Mám to zkusit? Nedělá si ze mě legraci a nedal mi třeba telefon své kamarádky Ivany Macháčkové (26)? Já zavolám - a oni se budou bavit na můj účet (kampelička)? Ne, ještě bych utrácel za telefon. Radši mu pošlu své číslo, a ať mi zavolá on.


První kontakt - setkání třetího druhu

Uplynul nějaký čas. Jednou ráno jsem, jako obvykle, rozjímal v brázdě mezi ředkvičkami, prohlížel si Zemědělské noviny, když najednou zvoní telefon. V krtině. Já blbec ho tam dal, že krtka upeču (mám totiž sovětský model Evžen Oňegin T10). Joj, ale to jsem neměl prozrazovat, teď budu v receptáři zase vařit z vody. Ach jo. Ach. ..

"Prosím?" ozvalo se z nebe.
"Povídám ach, neslyšíš?"
"Slyším synu. Přeji dobré ráno, tady božský Karel. "
"Dost že voláš. Už jsem myslel, že mě nikdo nemá rád. Ale to spíš Illonku. "
"Ahoj! Já jsem Karel z Plzně, eh, teda, momentálně jsem digitální zoombie a volám z nebe, takže budu stručnej. Poslal jsi mi v dopise své telefonní číslo. "

"Jsi to skutečně ty? Rád tě slyším! Máš docela příjemný hlas, skoro bych řek, úplně jiný než v posledních dvaceti letech. "
(Skutečně měl, i když se mu trochu chvěl. ) Snažil jsem se překonat svoji rozespalost a být milý, a nebo alespoň nekecat blbě jako vždycky. Mohli bychom se sejít, navrhl jsem. Bydlel jsem na zahradě, Karel zase v nebi. Supr. Proč si neudělat výlet do nebe?
Nikdy předtím jsem tam nebyl, vždycky jsem spíš lezl někomu do.. Kdoví, kdo mě tam ještě čeká (zvláště jsem zvědav, zda si s sebou Karel přivede kamaráda Hůlku, neboť projevem připomíná křovinořez). Nakonec jsme si dali spicha v Praze.


Druhý kontakt - setkání dvou různých živočišných druhů

Přišel den D (vylodění na Florenci). No, byla to sázka do loterie, protože já jsem Karlovu fotku neměl a znal jsem ho jenom z televize, když ho zabírali z dvaceti metrů, aby se nepřehřály kamery. Musím říct, že skutečnost předčila mé nejdivočejší sny o přemnožení hlodavců.

Po nástupišti se blížilo cosi, co se vzdalovalo nejen mým představám, ale i popisu práce s moštovačem. Směrem ke mně jela na zahradním traktůrku nejmíň stopadesátikilová hora silikonu, široká tak, že se mi chce zvracet lak. Vznešeně extatické pohyby vzbuzovaly pochyby, zda to, co se ke mě valí, je ženou či mužem, o neurčitosti věku ani nemluvě. Jediné, čím jsem si byl opravdu jist, že tato kreatura je plevelného původu, což mi dost vadilo, protože jsem měl mezi okurkami dost pýru a plísně.

"Ahojky človíčku," pozdravil jsem Karla a Karel se rozezpíval: "Óoo! Jak jsem potěšen, žes přijel!" Důchodkyním (fanynkám) se zastavil dech
a srdce. Padaly jedna přes druhou, ale na rozdíl od Lunetiku nebylo co závidět. Hned mi nabídl, že mi ukáže skleník, jak zavařuje, a že tam má zavřenou i Bohdalku. Prej ji najdu mezi sušenou trávou, mechem a kapradím a mezi sušeným Křemílkem s Vochomůrkou. Suchar.
Cestou mi vyprávěl o sobě, o tom, jak stejně jako já rád lidi buzeruje. A taky má rád děti, dokonce nakládané. Vede prý i dětský kroužek "Kloboučci s Karlem ve křoví". A moc dobře zpívá. Prahou se v ten okamžik začaly linout známé melodie v jeho podání.
Nakonec dal dělovou ránu a já se snažil nemyslet.

Pak jsme šli přes hory a doly, čtvery oceány jsme minuli, mekáč - Mekku všech snobů, až jsme došli k velikému stavení. "Tak a jsme tu. Tady bydlím, " pronesl hrdě Kája.
(Naštěstí byl pracovní den a všichni sousedé obdělávali jeho pozemky. Překrásné. )


Třetí kontakt - Mňam aneb Prima břečka

Vešli jsme. "Ty jsi kuchař?" optal jsem se. "Ano, jsem výborný kuchař - mám to po šestnácté nevlastní dceři. " To, že vaří často, rád a hodně, bylo ostatně vidět na všech stěnách v podobě cákanců. Až později jsem zjistil, že nejde o cákance, nýbrž o Karlovu malířskou tvorbu. Aha.
Karel byl hned v kuchyni, a že musím ochutnat jeho nové bežé.
Avšak dodal: "Upozorňuji tě, Přemku, že jsem zvyklý na ostřejší jídelníček. " "Já jsem zase zvyklej na hezčí xichty. " odvětil jsem (dokonce ani při vaření se mu nezavřela pusa).

Když nezpíval, zíval. Ale spíš zpíval. Operetní repertoár vystřídaly vlastní písně, snad proto, abych si začal zvykat. Při smažení bramborové lupénky mi předvedl i několik nových tanečních kreací, které prý sám vymyslel (sestávaly z pohybu nohou čtyřikrát doprava, trhnutí hlavou a opakování celého pohybu zcela mimo rytmus).

Karel dotančil, dovzdychal a zavelel: "Už jsem hotov. Ke stolu. "
Porce hmoty ne nepodobná amarounům byla vskutku vydatná. "Nechutná ti? Jen papinkej, já ti zatím něco ukážu, " pronesl významně a odešel k šatníku. Pokračoval: "Já totiž umím i šít a zrovna včera jsem spíchl nový šit. " Další shit, blesklo mi hlavou. Ta se zatočila rychleji než kolo neštěstí u Mountfieldu, ani bazén jsem nevyhrál, a když jsem se sunul k zemi (to si zrovna Karel začal oblékat ženský pracovní oděv), zmohl jsem se na jediné: Bankrot.

"Karle, seš fakt dobrej, ty holínky ti seknou, ale... mě už jede traktor (ČD). " řekl jsem.
Pochopil. Ač nerad, přestal provokovat a nechal si to až do televize.

Odešli jsme na nádraží. "Zavoláš mi?" zeptal se. Přikývl jsem, podali jsme si ruce, popřál jsem mu hodně štěstí v prodeji nového techno CD a nastoupil.

Strojvedoucí dal pokyn a my, cestující, jsme začali tlačit. V tu chvíli jsem si byl jist dvěma věcmi. Za prvé - nebudu preventivně snídat s žádnou ženou. A za druhé - lepší holub v hrsti nežli zlatý slavík kdekoli jinde.