Nevím, jestli je vůbec dobré, že píšu sem. Trošku se citím jako zbabělec, mám nějaký pocit zrady z moji strany. Problém je v tom, že asi náš vztah klesá. Na otazku mého kluka "Miluješ mne?" teď už nedokažu odpovědět bez váhání. Nejsmutnější na tom je skutečnost, že on to cití a je z toho hrozně smutný. Naše situace je taková, že jsme rok a něco spolu, já bydlím u něho, s ním ještě bydlí nemocná babička, kterou každý den navštěvuje jeho mama. Můžu říct, že i s jeho mamou, i s jeho babičkou dokažu dobře spolu komunikovat. Jistě, že chci mít klid, prostě aby žádný zasah do našeho soukromí nebyl. Ale v tom je hodně všelijakých "ale". Je hodně přiblblých maličkostí, kterým jsem nevěnoval pozornost, a teď ty maličkosti mne hrozně draždí a jdou na nervy. Zaprvé nejsem Čech a určité zvyky prostě nemůžu přijat, i když se snažím, a často radší klidně budu po snídaní v 10 h. obědvat ve 12.00, protože jeho mama uvařila a už mne volá. Já rad chodím do bazénu, muj kluk ne, a když tam jdu, tak to zní, jako bych si šel s někým na randé. No, moc se mi nechce popisovat všechny (přiznavám, hodně blbé) situace, které se stavají. Potom z moji strany také určitě jsou skutky, které se nelibí jemu. Při všem tom my se vůbec nehádáme, nikdo od nikoho nechce žádné peníze, spolu cestujeme, daváme si spolu dárky (a on mi vůbec dělá tak hezké). V podstatě zevnějšku je všechno v pořádku, ale v duchu občas začínám se mu smát a citím se s ním častěji nervozní. Co s tím? Andrej.

Právě jse semnou po půl roce rozešel kluk.Byl to někdo za koho bych dala život a ted je pryč.Asi je to normální ale pro mě je to nové.Vůbec nevím co je příčinou tohoto rozchodu nebo si nejsem jistá.Tak abych to vzala od začátku.Seznámili jsme se, psali jsme si asi rok,každý znás měl jiného partnera ale já milovala právě tohohle Jirku. Jirka se s tou holčinou rozešel a já když mi to řekl jsem okamžitě opustila toho svýho Honzu na kterým mě ani nezáleželo.Začli jsme spolu chodit a prakticky hned jak to bylo možné jsme se milovali.Pro mě to bylo nádherný a poprvé opravdový s někým koho miluju.Pro něho to prý bylo také poprvé krásné.Strašně jsem ho milovala a celá se kvůli němu měnila naštěstí k lepšímu.Jenže náš vztah byl plný nejistoty.On tvrdil že mě miluje a když jsme byli spolu bylo to opravdu kouzelný.Pak se vždycky něco stalo a já začala mít strach, že mě opustí.Cítila jsem jeho nejistotu, připadalo mi, že mu vůbec nechybím jen vždycky milováním se to zpravilo.Poslední dobou když měnil práci se choval vážně divně.Nechtěl za mnou jezdit a já nikdy nemohla přijet k němu domů ani když byl v nemocnici.Ted se mu ozvala jeho bývalá přítelkyně že o něj stojí.Ta holčina je nemocná, má zánět mozkových blan a milování jí bolí natolik, že se milovat nemůže.Jirka najednou nevěděl pro kterou se má rozhodnout.Trvalo to asi 14 dní a ta holka se naštvala a nebavila se sním.Já mu vždycky všechno odpustila,když js´me něco řešili nebo mi nebylo v našem vztahu něco nejasného a ptala jsem se , převedl řeč, vypnul telefon , neodepisoval.Když jsme spolu mluvili naposled ujistil se jestli náhodou nečekám mimčo.Napsala jsem jeho kamarádce, že nevím co s ním a že vůbec nevím co se děje.On to zjistil,napsal mi, že se mě bojí, že mu obvolálám kamarády a že chce být radši sám.Ničemu nerozumím.Tisíckrát jsem se ptala jestli je něco v nepořádku a jestli se mnou chce být a jinak at to rekne rovnou a netrápí mě,nic.

Jsem v období nejistoty a jsem zoufalý. Měl jsem s mým přítelem krásný a fungující roční vztah. Vztah na dálku. Na dálku 250 km. On je z Uničova, já z Prahy. Již zpočátku jsme si byli oba dva vědomi, že vztah na dálku je velké riziko a že to vyžaduje obrovskou vůli vytrvat. Ale protože jsem se poznávali rychle, zjistili sme, že jeden druhému stojí za to, podstoupit tuto náročnou zkoušku časem. Zpočátku jsem jezdil o víkendech já za ním, po několika měsících začal jezdit také Jirka za mnou. Dříve nemohl, protože mu to matka nedovolila, dokud mu nebude 18let. Ač je mezi námi věkový rozdíl téměř jednu generaci, báječně jsme si rozuměli, vycházeli jsme spolu skvěle, byli jsme naladěni na stejnou notu a dokázali jeden druhého pochopit . Bylo nám spolu krásně. Náš vztah neměl být na dálku pořád, po skončení školy Jirka plánoval že se přestěhuje ke mě do Prahy a já s tím také počítal. Zázemí jsem měl, v tom nebyl žádný problém. Nikdy jsme se nehádali, neměli spolu žádné rozepře, vždycky jsme se dokázali dohonout a najít přiměřený kompromis v každé otázce a v každém problému. Ale jednou, před týdnem, jsem udělal chybu. Nedokázal jsem unést skutečnost, že Jirka nemůže za mnou přijet na víkend, na kterém mi velice záleželo, abychom byli spolu. Jirka musel s rodiči za příbuznými na ohlášenou návštěvu a matka mu nedovolila aby nejel s nimi. A já jsem naspal Jirkovi zprávu, která mě potom velice mrzela. Napsal jsem mu, že by si měl udělat doma pořádek a že jestli to takhle půjde dál, že náš vztah nemá dál smysl. Byla to z mé strany velká chyba, protože jsem si uvědomil, že si Jirka doma nemůže zatím příliš vyskakovat, a že musí zatím poslouchat matku, protože ho ještě živí, dokud nedodělá školu. A poté následovaly dva dny mlčení, dva dny ticha. A třetí den když jsem Jiříkovi zavolal, mi oznámil, že za mnou už nikdy nepřijede, že si to jeho matka nepřeje, a že by chtěl zůstat kamarád. Poté mi přestal brát telefony a nereaguje ani na SMSky. Je to hrozné, protože mě měl velmi rád, to člověk vycítí a pozná, a nedokážu pochopit, co se mohlo stát, že během dvou dnů otočil o 180° a zahodil celý rok krásného vztahu. Měli jsme spoustu plánů do budoucna a on k tomu přistupoval velmi zodpovědně, vím jak se moc těšil na ty chvíle, kdy budeme spolu žít, kdy bude se mnou o prázdninách, na dovolené, kdy budeme společně zařizovat byt. A najednou konec. Nekomunikuje.Ticho. Jeho kamarádka mi ještě vzkázala, že mi Jirka nemůže říci pravý důvod, že to nedokáže. A pak přišla s verzí, že někoho má a že je to taky kvůli matce, která si nepřeje abychom spolu chodili. Nedokážu pochopit, zda-li by byl schopen během dvou dnů potkat někoho jiného, zamilovat se a zahodit vše co jsme spolu prožili a také city které vůči mě měl a byly opravdu veliké a upřímné, to člověk vycítí a pozná. Myslím si, že to, že někoho má, je jen slovní výmluva, která má vést k tomu, že se nebudu pokoušet dál komunikovat. Není to typ kluka, který by byl přelétavý, i když je hezký a myslím že i atraktivní. Je nábožensky založený, je věřící a chápe smysl slova věrnost. Já jsem byl jeho první kluk, a stále mi říkal že také poslední. Ještě v pátek večer mi psal, ať se s ním kvůli takové hlouposti jako že nemůže o víkendu přijet, nerozcházím, že když ho opustím, něco si udělá. To myslím svědčí o mnohém. A já mu ještě odpověděl, že se nemusí bát, že ho miluju a neopustím ani kvůli takové věci. Ale uplynuly dva dny a vše je jinak. Jsem z toho zoufalý, protože nevím, co se tam u nich doma odehrálo, co se mohlo tak vážného stát, jaký hrozný nátlak na něj mohl být učiněn, že Jiřík změnil názor a nechce se mnou ani mluvit, telefony mi nezvedá, mlčí... Nevím, co mám dělat, první jsem vyzkoušel rady psychologa a poradny pro G, a ti všichni se shodují na jednom: dát Jirkovi vědět, že má u mě stále srdíčko otevřený, že ho miluju a že ho neopustím. A že až bude schopen a moci, aby se mi ozval. A za druhé: vyčkat asi týden, dát mu trochu času, aby si srovnal sám v hlavě, co se stalo, a potom se za ním vypravit, a promluvit si s ním z očí do očí. Případně promluvit i s jeho matkou, jestli se ukáže, že opravdu příčinou všeho byl její nátlak na Jirku a zákaz pod možnými následky, aby se mnou dále chodil. Matce prý údajně vadí náš věkový rozdíl. Ale to věděla celý čas, po který jsem s Jiříkem chodil, a předtím ji to nevadilo. Ona snad ani nechápe, jak moc ho mám rád, jak moc mi na něm záleží aby byl se mnou šťastný. Poznal jsem se s ní osobně, a ani po této návštěvě se nic nedělo a Jiřík stále jezdil za mnou. Jeho matka je přísná a Jirka ji nedokáže příliš odporovat. Je to pro mě velká záhada, moc se tím trápím a moc mě to bolí. Stále ho totiž miluju a nevím, co má udělat, abych vše zachránil. Byl to vztah, za který jsem ochoten bojovat a obětovat cokoliv co je mi na světě drahé. Poraďte mi prosím, sdělte mi váš názor, co byste dělali na mém místě. Jiříku, já tě miluju !!! Udělám všechno, aby jsme byli spolu a šťastní.

Chtěl bych reagovat na poslední příspěvek. Oba dva kluky a celý příběh znám, a myslím že je velmi dobře, že to takhle dopadlo, pro oba dva. Především pro tebe Jardo. Promiň, že budu tak tvrdý a otevřený. Láska ti úplně zatemnila hlavu a ty jsi vůbec neviděl okolo sebe. Měl sis uvědomit, a doufám, že to už víš, že vy dva k sobě vůbec nepatříte. Byl mezi vámi veliký rozdíl, příliš veliký inteligenční rozdíl ! Zatímco tebe znám, coby kluka na vysoké úrovni, s velkými nároky a kvalitami, Jirka byl - řeknu-li to naplno, 18letý zaostalý jedinec, navíc mentálně na úrovni sotva 12letého dítěte. Jak může fungovat vztah dvou lidí s naprosto odlišnou inteligencí ? Nemůže. Copak ti nebylo jasné, že je něco v nepořádku, když Jirka neuměl ani znásobit 8x9 a na všechno se pořád vyptával, jako malé dítě, a to i na takové věci, které průměrně vyvinutý jedinec v 18 letech zná ? Už jenom skutenost, že chodil do zvláštní školy a do dneška vůbec neumí základy pravopisu a počtů, ti měla být v počátcích vaší známosti obrovskou výstrahou, že je cosi v nepořádku. Vy dva jste se neměli nikdy potkat ! Ty jsi nedokázal správně odhadnout Jirku, protože ti láska úplně zablokovala všechny jinak normálně fungující obranné mechanismy. I když se ti líbil, byl na tebe hodný a milý, to nestačí. Ten kluk je mentálně hodně, hodně pozadu, a takovéto "postižení" je na celý život. On si ani neuvědomuje, co způsobuje svým jednáním a chováním, a ani si to uvědomovat při absenci vlastní inteligence nemůže. Dříve nebo později by to muselo skončit, a je jedno, jaký impuls vašemu rozchodu napomohl. Říkám narovinu - čím dříve, tím lépe pro tebe. Už jen skutečnost, že se tvůj "přítel" během pár dní dokázal zamilovat do někoho úplně cizího s pochybnou minulostí a hnedle jej představil doma, kde jej navíc uvítali s otevřenou náručí, svědčí o nízké inteligenci a rozumu, a také o absenci jakékoliv morálky nejen u Jirky ale i jeho rodiny. Některé lidské dispozice jsou jako informace obsaženy v genech a jsou dědičné, takže bych se ani nedivil, že není v té rodině takto postižen sám. A proto by tebe, s tvými kvalitami nikdy nepřijali, a oni si velice dobře uvědomovali, jaký je mezi váma dvěma propastný inteligenční rozdíl. Také proto tě nenáviděli, nejen proto, že jsi je převyšoval materiálně. Znáš přísloví "vrána k vráně sedá ?" Proto jim teď vyhovuje, že si Jirka přivedl jako náhradu člověka na stejně nízké úrovni, člověka velice jednoduchého. Zkrátka, měl bys na to celé zapomenout a vzít si z toho ponaučení. Měl by ses naučit lépe rozeznávat lidi. Tvůj "přítel" byl velice nekvalitní jedinec, a ty jsi to měl poznat mnohem dříve ! Jak jsi mohl být tak slepý ?! Takže si za vlastní bolest v duši můžeš tak trochu sám. Když jsi mi říkal, že jsi celé tři měsíce po seznámení s ním, měl neustále veliké pochybnosti o tom, zda-li do takového vztahu jít, že ti tam něco nesedělo, ale nakonec jsi podlehl a přestal si to rozebírat, tak to byla veliká chyba. Měl jsi od toho utéct a zachránit se hned. Snad si z toho vezmeš ponaučení pro příště. Tady alespoň vy ostatní vidíte, jak je láska tím, že bývá slepá, velice nebezpečná. Neřiďte se pouze srdcem ale také přemýšlejte hlavou, i rozum je důležitý. Tenhle příběh se špatným koncem by měl být i varováním pro ostatní. Jen srdce nebývá dobrým rádcem..

Přečetl jsem si Vaše příspěvky a zjistil, že se v nich vidím. Vidím se v nich tak moc až je mi z toho docela dost smutno.
Je ironií osudu, že ty nejidyličtější vztahy končí nejbolestivěji. Jak to u mne začalo? Jednou v létě mě můj kamarád seznámil se svým kámošem, protože chtěl zkusit sex ve třech. Jenže vše dopadlo jinak. Já a jeho kamarád jsme se do sebe zamilovali na první pohled. Příští týden jsme se znovu viděli a propadli vzájemnému kouzlu. Náš vztah byl opravdu úžasný. Jeho kamarádi znali mě a mí znali jeho a všichni nás brali jako pár. Prostě nás všichni brali jako že prostě patříme k sobě. Měli jsme stejné zájmy, chodili spolu na diskotéky, stanovali, a sex byl prostě úžasný. Milovali jsme se všude. U něj doma, u nás, v přírodě, prostě všude a bylo nám fajn. Já miloval jeho a on mne. Objevovali jsme krásy vztahu dvou kluků a prostě to byla krása. Jenže každá pohádka jednou končí a i ta naše jednou skončila. I přesto, že jsem jej miloval nakonec náš vztah přece jenom skončil. Na den přesně po šesti měsících.
Byl jsem takový ten klasický usměvavý kluk, optimista a radoval jsem se za života a pak během několika vteřin se mi zhroutil celý svět před očima jako domeček z karet. Je to otřepaná fráze, ale je to tak.
Přišla mi od něj smska, že je moc mladý na to, aby zůstal napořád s jedním klukem (přede mnou s nikým nikdy nechodil). Zkrátka, že toho chce zkusit víc.
Bylo to asi měsíc před Silvestrem. V ten den jsem pochopil, že jsem ztratil nejen jeho, ale i kus sebe. Ležel jsem v posteli a nechápal to, bylo to tak náhle, bylo to tak šílené, že jsem tomu ani nevěřil. Říkal jsem si, to není možné, to je jistě sen z kterého se probudím, ale sen to nebyl.
Celý den jsem brečel jako malé dítě, neschopný cokoliv udělat. Asi o týden později jsem si vzal hrst prášků a chtěl se zabít, bylo mi to jedno. Ležel jsem tam na zemi a v sobě jsem měl hodně přášků. Už si moc nepamatuji jak ta moje prášková aféra dopadal, ale to už není teď podstatné. Ztratil jsem to jediné na čem mi záleželo, začal pít a ztratil zábrany. Třeba jsem chodil po přechodech a nerozhlížel se. Než jsem došel do školy tak jsem přešel všechny přechody po cestě do školy a čekal, že mě něco přejede. Byl to maturitní ročník a já na to kašlal, přestal jsem se zajímat o školu a učit se. Byl jsem mimo, tak moc jsem ho miloval. I kdyby musel bydlet v poušti o chlebu a vodě a byl chudý jako myš stejně bych byl po jeho boku.
On byl jediný kluk, kterého jsem nikdy nepodvedl a po celou dobu jsem ani nepomyslel na jiného kluka. Zkrátka bych pro něj i umřel a on to dobře věděl, ale přesto to udělal. Pokud se mnou opravdu být nechtěl tak je dobře, že to udělal, protože z lítosti to fakt nemá cenu. Miloval jsem ho tak moc, že jsem se vykašlal na všechny své kamarády a veškerý volný čas jsem mu věnoval. Byla to hloupost. Dalších několik měsíců jsem nekomunikoval skoro s nikým. Napsal jsem mu několik e-mailů a smsek a nic. Ještě půl roku po tomto rozchodu jsem se probouzel se slzami v očích i když jsem na to pak celý den nemyslel, přesto jsem usínal a probouzel se sám a to mě prostě dostávalo do depresí. Uvažoval jsem i o psychologické pomoci, ale myslel si, že to je příliš složité než aby to někdo jiný pochopil.
Bylo to těžké období. Moji přátelé mě z toho dostali. Mám hodně kamarádů a přátel, kteří by se na mě nevykašlali a já jim za to moc děkuji. Nejtěžší, ale bylo to, že jsem to nemohl říct našim. Oni nic nevěděli, protože se jim ani nelíbilo, že jsem gay natož abych jim říkal, že jsme se rozešli.
Nakonec jsem s docela dobrým výsledkem odmaturoval a dostal se z toho všeho.
Nyní téměř po 9 měsících jsem už v pohodě našel jsem si práci a bydlení v Jihlavě a jsem ok. Několik vztahů mi sice nevyšlo, ale dal jsem se dohromady se svou první láskou (kluk s kterým jsme se několikrát rozešli a zase dali dohromady), ale myslím, že tento vztah kvůli naší rozdílnosti nevyjde.
Šest měsíců nádhery byl vykompenzován šesti měsíci bolesti- docela krutá daň.
Ale jsem rád, slýchávám od kluků, že poznali mýho bývalýho a že je to nevinnej andílek na první pohled, ale ve skutečnosti děvkař, kterého zná celá vysočina. Říkám si- proč jsem to nezjistil dřív? Kluci řiďte se pravidlem- důvěřuj, ale prověřuj, nebo zažijete to co já.
Více o mě na
ico.mysteria.cz

Moc by mne zajimalo, jestli se nejake vyzkumy ohledne +/- napsaneho provadely u "virtualnich vztahu". Asi tri roky ziji s elektronickym pritelem, aniz bychom se kdykoli fyzicky setkali. Ta uvedena tri stadia "1. Velká fascinace, 2. Velká konzumace 3. Dekadence" mohu potvrdit i pro virtualni (popr. elektronicky) vztah. Toho, co je v clanku uvedene si jsme +/- vedomi a tak nejak si udalosti ve vztahu zpetne reflektujeme. Ted jsme stopro v dekadenci, "nevedome" pracujeme na zlepseni vzejemne komunikace, k cemuz nam pomahaji vzajemne hadky a opetovne navraty.
Jedne veci se vsak v nasem vztahu obavem. Mame prozatim diametralne odlisny postoj k tomu, jestli se fyzicky setkat ci nikoli. Ja jsem pro to, abychom se jiz sesli, on pro pokracovani virtualni formy vztahu, s tim, ze pozdeji, az bude prihodnejsi doba (s tou prihodnejsi dobou ma jiste pravdu). Take se trochu obavam chvile, az se setkame a vztah bude prechazet z virtualni (elektr.) podoby do plne realne, fyzicke. Pokud navzajem pred sebou neuteceme hned pri prvni schuzce v realu (coz urcite ne, mame k sobe velikou vzajemnou uctu i kdyz to neni nekdy poznat), budeme prochazet opet stejnymi fazemi? Mam pocit, ze nejak tak tomu bude - vlastne se zacneme sexualne nove poznavat s tim, ze uz o sobe vime mnohe z obdobi virtualniho vztahu (o to zajimavejsi by to mohlo byt).
Co se tyka literatury virtualni psychologie apod., z valne casti sveta internetoveho, setkavam se prevazne jen s obecnym povidanim anebo popisem patologickych jevu. Nevite nekdo o nejake literature, ktera by se venovala vztahum po internetu, telefonu apod.? Dik. Cau.

Já sem s jedím klukem chodil 7měsíců,za tu dobu sme se viděli 5krát a to bydlel 10km od mého města,pořád se vymlouval že nemá čas a že se připravuje na příjmačky na hudební gymnásium,já sem se do něj zamiloval ale za celou dobu sme mezi sebou neměli fyzický vztah,pak se mnou přestával komunikovat,nenapsal sms třeba 3 dny i když sem mu jich napsal 10 a v každý ho prosil ať mi napíše,takhle to trvalo asi měsíc,první týden po prázdninách uběhl a já už sem prostě nemoh dál,byl sem právě na nový škole...,tak sem mu napsal že to tak nejde ať se sebou něco udělá,místo toho mi napsal že to fakt nejde a že bude lepší se rozejít,2 dny sem byl uplně mimo,brečel sem,pak ještě tak 3 měsíce sem se z toho dostával,naši neví o mě že sem gay tak sem to musel pořád ňák maskovat,ale bylo dobře že sme se rozešli,protože by to bylo ještě horší,jenom nechápu když věděl že se semnou chce rozejít nebyl schopnej mi to napsat hned a netrápit mě ještě měsíc,jemu to asi bylo jedno ale sem kvúli němu byl v nejistotě,měl depky,bál sem se co mu je a on se zachoval tak nedůstojně,asi po 2 měsících sem mu napsal jestli mě někdy miloval,odpověděl:obyčejný kamarád si pro mě nebyl,teď mám novej vztah a sem konečně šťastnej a zamilovanej,přeju vám všem ať vám to vydrží a ať vás nikdo nezklame

Před necelým rokem jsem poznala jednoho kluka, který mi byl na první pohled strašně sympatický a já se do něj zamilovala jak se říká na "první pohled"... po krátké době jsme zjistila, že chodí s holkou, ale nějak jim to neklape a když jsme se bavili říkal, že pro dobrou obou to bude muset asi skončit. Já si na něj asi po měsíci sehnala číslo a začala mu psát, on se mezitím s tou holkou rozešel,a já mu napsala, že kdyby někdy měl chuť někam zajít, že bych byla ráda. Netrvalo dlouho a asi za měsíc se ozval, jestli nepůjdeme na večeři a do kina. Začli jsme spolu chodit. Já jsem nikdy nepoznala kluka jako byl on, on byl pro mě přesně typ kluka, kterýho jsem tak strašně dlouho hledala a furt nenacházela. Mohla jsem mu 100% věřit, že by mě nikdy nepodvedl a ani já jemu bych to nedokázala udělat, nebyl to nafoukanej frajírek, no prostě jsem se s ním cítila v sedmým nebi a byla strašně ráda, že jsem to já, kdo ho má.
Oba jezdíme na koni, takže ani s časem nebyl problém,protože když jsme se nemohli vidět večer, tak jsme se viděli aspoň u těch koní. Ale pro mě byl ze zečátku strašnej problém před těmi všemi lidmi na koních a hlavně před rodiči se k němu tulit, líbat se s ním a tak,,, ale on v tom problém neviděl, nechápal, že jsem u koní na něj tak odměřená... a tak začali vznikat první hádky, já vím, byla to moje chyba, ale musela jsem si na to zvyknout, že mám najednou kluka furt vedle sebe a ještě k tomu na koních...
Bylo nám strašně krásně, ale prostě někdy jsme se hádali kvůli věcem, že já to myslela nějak, ale v dobrým, ale on to pochopil jinak a myslel, že to myslím ve špatným a já se začala hádat, že to tak nemyslím ať mě poslouchá a tak....
Pak ale se stala hrozná věc, jednou přijel a řek: "myslíš, že se k sobě hodímě?" já řekla, že si myslím, že jo, že ho strašně miluju,,, a on řek: "Víš, jsi strašně fajn holka, pěkná, ale bohužel je v tobě něco, co já nezměním, co mi vadí.. taková vnitřní bojovnost, zabšklost, a ty si to možná kolikrát ani neuvědomuješ, že to děláš, ale já to vnímám a mě to vadí...
V tu chvíli jsem se nenáviděla, začala si strašně vyčítat vinu, že jsem ztratila takovýho kluka kvůli sobě,,, svojí vinou:-( Bylo to strašný,,, furt jsem mu psala, omlouvala se, říkala mu, že už to neudělám, že se změním,, a on mi napsal, že i kdybych se změnila nebo se o to snažila, tak nikdy tohle co mu vadí asi nezměním a dřív nebo později to přijde znovu.
Rozešli jsme se před prázdninama,,,
Blížil se konec prázdnin a my jsme se po dlouhý době viděli,, já byla týden sama doma a on byl zrovna týden taky v Praze.
Jednou mě vezl od koní na tramvaj a já mu řekla, jestli by nechtěl se jít projít a pak třeba u mě přespat, že bych chtěla pokecat... šli jsme na procházku a pak spolu strávili noc...
Pak jsme oba opět odjeli pryč z Prahy a asi za týden mi přišla sms, že by to chtěl zkusit znovu a že mi dává druhou šanci... já ho o ní prosila hned, ale on řekl,že v životě druhou šanci nedal a že když se dva rozejdou nemá cenu se k sobě vracet,,, ale on se vrátil..
Ale opět nastal problém.. Opět nám bylo strašně krásně, ale někdy jsme se opět hádali kvůli úplným blbostem,,, někdy jsem si v sms udělala srandu on to pochopil špatně a už si to moc nenechal vysvětlit, že to myslím v dobrým, a já se pak začnu taky hádat,protože mě mrzí, že já něco myslím v dobrým a dostanu za to vynadáno, tak se taky bráním..
No abych to zkrátila vydrželo nám to 2 měsíce a on opět přišel a řek, že to prostě dál nejde... a já mu řekla, proč se teda ke mně vrátil a on mi odpověděl, že asi bylo srdce silnější než hlava.
Ztratila jsem ho svojí vinnou, vadilo mu třeba že na koních se k němu nemám tolik jako pak doma, ale já mu chtěla dát trochu volnosti a ne se na něj furt lepit, aby mě neměl dost.. taky mi jednou řekl, že mu neopětuju tu lásku kterou dává on mě, a že mu přijde že si ho tak nevážím... a já přitom byla tak strašně zamilovaná a byla tak šťastná, že mám takovýho kluka, nikdy jsem nikoho takhle nemilovala,, nikdy...
On mi řekl, mohla jsi mít všechno nemáš nic... a měl pravdu, vždycky měl pravdu, já se s ním třeba někdy i hádala a pak nakonec stejně pochopila, že on měl pravdu, že jsem se hádala zbytečně a to mu taky vadilo. Říkal, víš, my už spolu nemůžeme být jen z důvodu toho, že jsme oba stejně tvrdohlavý...
Jenže já na něj nemůžu zapomenout, miluju ho a strašně toho lituju, každý den ho vidím na koních a on... jemu nedělá problém, že mě vidí, nepíše mi , já jemu furt.. šla jsem za ním a zaptala se jak to dělá, že to dokáže takhle rychle přejít, že ho to nebolí jako mě,,, a on řekl, vždycky ten kdo se rozchází to pak nese líp než ten kdo byl opuštěnej. Ja od tebe chtěl víc než kamarádství, ale ty si mi nedala to,co jsem chtěl, tak proto mě to asi tak nebolí...
Každej den brečím, chci ho zpátky a přitom vím, že už mi třetí šanci nikdy nedá. Všichni mi říkaj nepiš mu, nech ho být zapomeň,, ale jak?? Jak, když ho každej den vidím, a tak ho Miluju,, nejde zapomenout???
Chtěla jsem bejt aspoň kamarádka, protože on se mi teď vyhýbá, jediný co je, že mě pozdraví a pak se na mě ani nepodívá.. šla jsem za ním a řekla mu, že chci být kamarádka, a on, že to bude asi chvíli trvat, že s bejvalou nikdy bejt kamarád neuměl a ani to neumí,,, jenže já tohle taky nechápu, když už mě nemiluje, nechybím mu, tak proč semnou nemůže být kamarád,, proč, to by mělo dělat problém spíš mě, když miluju, ale já bych to dokázala bejt s ním kamarádka, i když miluju a možná by mě to i pomohlo, takhle mám pocit, jako kdybych ho ztratila úplně, kdyby jsme byli kamarádi, možná bych byla klidnější, ale on nechce,,, teď prej ne...
Mimochodem začal chodit s holkou, co mu už když jsme spolu chodili, tak mu pomáhala s koňma,, když jsem se ho zeptala, jestli to teda nakonec nebylo kvůli ní, tak řekl, že ne, ale že to tak cejtí, a že ona mu dá to, co mě musel učit...
Každý den ho vidím a nemůžu zapomenout...

Jak se zachovat k zene ktera se rozhodla se mnou rozejit protoze se malo staram o rodinu, malo vydelavam, malo pracuji na dome, a milion dalsich veci. Presne takhle to rika po vsech pribuznych a znamych.Dlouho jsem hledal chybku v sobe a rikal si tohle bych mohl jeste udelat jinak, lepe, ale techto veci moc pribyvalo, tak jsem se jednoho dne rozhodl, budu sledovat nas vztah jakoby zvenci, udelam neco, pohladim, uklidim, uvarim, a kouknu co ten druhy.... Po nekolika mesicich jsem zjistil ze situace je stale stejna, a nechapal jsem, jak je to mozne.. Zana si stale stezovala po pribuznych, ze pry o ni nemam zajem, asi jsem ji pry neverny...(za celou dobu vztahu jsem nebyl ani jedinkrat...) Zena dala navrh na rozvod, pak jsem prijel jednou drive, pro nejake veci domu...A co jsem videl mi otevrelo oci. Byla se zenatym chlapem (jeji ucetni!!!) v akci, v nasi posteli, v nasi loznici....
Oci videly obraz ktery mozek odmital prijmout..Beze spechu a studu se oblekla a prisla za mnou do jineho pokoje, zeptala se kde jsem byl v noci, rekl jsem ze v praci, (pravda) rekla: to je vsechno tvoje vina, za vsechno muzes ty..S timhle ucetnim se intimne stykam teprv nekolik mesicu..Koukal jsem a zase mi to mozek nebral..
Rekl jsem jen at zmizi ze ji uz nechci nikdy videt..
Pravnik mi rekl ze to je naprosto normalni. partner ktery je neverny zacne okolo lhat, aby sam byl ten, co za nic nemuze, nevim jak tuhle spinu zastavit.Jak se k tem pomluvam branit.. Ale alespon mi ted pripada vyvoj naseho vytahu zcela logicky...Jeji nevera, zamilovanost do milence, nespokojenost v nasem vztahu, jak to udelat aby vsici okolo uverili ze za vse muze ten druhy? No zkusime udicku s pomluvami...
Kdyby jsem je nepristihl, dodnes bych si vycital spostu veci... Ale takhle us spim klidneji.