Pokud je někdo rozhodnut ubližovat sám sobě, nedá se s tím nic dělat. Ale pokud chce mít někdo právo zabíjet začínající lidský život, demoralizovat společnost v jejich základech, apod., nemělo by mu to být umožněno. Vysoké morální nároky víry uzákonit nelze, protože, jak říká známé přísloví, i svatý hřeší sedmkrát denně. Právo je (mělo by být) minimem morálky a od občanů vyžadovat pouze některá žádoucí jednání, ne všechna.
Nevím, jak by církev měla reagovat na vývoj společnosti. Co je dobré a co je špatné je dáno Bohem a je to od věčnosti na věčnost. Člověk není kvůli svému dědičnému hříchu schopen těmto požadavkům plně dostát (non posse non peccare), ale je schopen se - z lásky k Bohu a k bližním - chovat obstojně a respektovat, alespoň částečně, důstojnost svou i druhých lidí. Při vzrůstající demoralizaci společnosti je stále těžší těmto požadavkům dostát, tyto požadavky jsou stále víc vzdáleny od toho, co je považováno za "normální" a nejen, že tyto apely nejsou naplňovány, ony se dostávají do konfliktu s veřejně hlásanými názory (to, co dříve lidé dělali, ale styděli se za to, nyní dělají veřejně a s potleskem).
Morálka je v lecčems podobná zdravému životnímu stylu - ten taky málokdo může aplikovat zcela, ale může podniknout kroky, aby se mu přiblížil, a nemusí snídat hranolky s kolou. Udržet morálku, včetně sexuální, na patřičné výši, je obtížné, ale to neznamená, že jsou tím morální apely vyvráceny... nejsou.