... protože by je ani nenapadlo něco takového chtít dělat. Některá nejsou zas tak náročná. Jiná jsou kamenem úrazu. Co do které kategorie patří, se může interindividuálně lišit.
Obstát v nějaké životní zkoušce? To pro mne znamená přemoci sebe, poučit se, překonat obtíže, smířit se s tím, co ovlivnit nelze... takovou zkouškou může být i má vlastní nepravost, ale cílem řešení je tuto nepravost minimalizovat a usměrnit (hřích bývá obvykle špatným využitím Bohem dané schopnosti, její zneužití - jíst není hříchem, ale obžerství jím je, stejně tak se dají zneužít i ostatní Boží dary). Některé věci, Bohem dané, jsou právě životními zkouškami, ze kterých má člověk vyjít vítězně a zodpovědně je vyřešit, ne jim podlehnout.
Láska mezi lidmi (v širokém smyslu) je darem od Boha, člověka motivuje k péči o druhé, ke starosti o ně, a to je dobře. Ale chtivost dobrá není, ta vede ke zneužití druhého. Myslím si, že restrikce, které jsou nám uloženy v oblasti vztahů, jsou pro nás podporou, co se týče rozvoje lásky na úkor chtivosti, člověk díky nim na druhé pohlíží s úctou a ne jako na předměty k uspokojení vlastních tužeb, k čemuž nevyhnutelně vede uvolněná sexuální morálka (když někoho máme, jen co se trochu oťukáme) - člověk se dívá na druhé pouze jako na objekty, které mohou uspokojit jeho vášně, a klesá úcta k lidskému životu (nyní je již možné člověka na začátku ontogeneze legálně zabít a situace tíhne k tomu, že i na konci). Vůbec nechápu ženy, které se samy objektivizují (tím že chodí polonahé). Zdrženlivost hodnotu člověka zvyšuje (navíc je spousta lidí zapovězených). Ale s takovýmto postojem se musí člověk ztotožnit sám, pokud je v něm jenom společenským tlakem, potom se jeho tužby substituují na bezbranné (dokladem jsou problémy se zneužíváním mládeže v římské církvi).
Netvrdil jsem, že otevřenost v projevování homosexuality je zásadně spojena s konzumním stylem života všude, ale v našem kulturním okruhu to tak je. Lidem postupně padají jakékoli zábrany a projevují mn