zdravím všechny podobně postižené,
ano i já jsem jednou z vás-pocit ponížení,beznaděje,nedůvěry ,totální stráta ženskosti a nezadržitelná bolest.Můj životní příběh je velmi rozsáhlý a dlouhý,ale asi takto-vzala jsem si svého vysněného prince prvního kluka s kterým jsem chodila 4roky a hned první víkend po mých osumnáctých narozeninách jsem se stala jeho paní.Ano věřila jsem na velkou lásku a bláhově se domnívala,že to cítí stejně.V děctví byl zneužíván svým bratrancem,ale muže nijak nevyhledával a na mé otázky zda nemá obavy zda není homosexuál se vždy osočil a vyčítal mi,že to z něj dělám.Já před svatbou bohužel uklouzla s kamarádem a to mi vždy vyčítal a byl to strašák našeho krásného vztahu-takže jsem si měla co vyčítat.Po svatbě jsme spolu žili jako v ráji denně se snažili o potomka a po roce snahy se nám zadařilo,brzy přišlo i druhé dítko na svět a my žili v pohodě,ale šíleném stereotypním manželství-nějak jsme na sebe zapomínali.Asi 4roky po svatbě přišla první rána osudu nevěra,kterou jsem okamžitě zpozorovala dřív než se něco odehrálo,dokonce i manžel pozval přítele na pouť k nám domů.Takže jsem se vše snažila držet a nedovedla si život bez svého milovaného představit,naíc děti byly malinké já ještě kojila.Brzy se vše urovnalo a my se snažili k sobě vrátit.Zdálo se že by to mohlo fungovat manžel byl pozorný hodně se snažil,vždycky na mě neskutečně žárlil a mě to i inponovalo,ale nevšimla jsem si,že tím strácím vše-samu sebe přátele koníčky,takže jsem žila jen a jen pro něj a rodinu.Druhá nevěra přišla opět po 4letech a byla o hodně bolestnější a já viděla jak dokáže milovat víc než jsem si kdy myslela,vždy se choval chladněji,ale doma tak byl vychováván a tak jsem se s tím naučila žít.Vztah trval rok možná dva dozvěděla se o tom celá rodina a všichni známí,celé okolí.Mě nikdo nehodlal pomoci a nikoho nezajímalo co chci já,jeho rodiče nás drželi zuby nechty při sobě(bydlíme u nich v patře)a moji se chovali jako by se jich to ani netýkalo a má matka spíš podpo